Čas od času si říkám, co má vlastně smysl?

Někdy si tak sednu na terasu do houpacího křesla a nechám plynout myšlenky jako vodu v nedaleké řece. Hlavu mívám plnou nesmyslů, ale jak se tak má mysl snaží najít něco smysluplného, zabrousím na westernový ranč Halter Valley do Dnešic. Jezdím tam již sedmým rokem a to je už doba, nad kterou se dá bilancovat.

Vybavuji si hrstku nadšenců sedíce na často prapodivných koních, pokoušejícího se o cosi, co vypadalo jako westernové disciplíny. Zřetelně si vybavuji louku plnou všelijakých aut, oprýskaných vleků a zástupy omšelých kovbojů připravených změřit síly ve všem, co ještě nikdy nedělali. Pamatuji arénu ověšenou návštěvníky a kolem ní každý, kdo chtěl být něco platný.

Vybavuji si nadcházející léta kdy počty závodníků dosahovali řádu dvou nulých čísel, každé rodeo se neslo v kamarádském duchu, stoupala úroveň a vybavení závodníků, lepšily se výsledky, časy, koně, jezdci, trenéři, rozhodčí, bull team. Když pak ustal dusot kopyt a koral zahltila tma, u karavanů vzňaly ohně osvětlující ošlehané tváře, kde kdo hodil na rošt pořádný kus masa, ozývalo se brnkání prstů o struny kytar a koštovalo se vše, co kdo přivezl. Pak přišly na řadu večery v Kaktusu plné radosti ze života táhnoucí se až do svítání.

Vzpomínám na práci organizátorů, snažící se přivést do ochozů masy návštěvníků a vytvořit tak dobrou atmosféru pro závodníky. Pořadatelé vedeni snahou přilákat sponzory, kterým by návštěvníci rodea pomohli plnit prodejní plány. Uvědomuji si, kolik to bylo práce sbalit celý tento cirkus, objet s ním vzdálené ranče a přilákat tak zájemce o western z jiných částí republiky. Vidím silnice lemující billboardy nesoucí špičkové výtvory profesionálních fotografů, stejně jako noviny plné inzerátů a televizní reportáže v hlavních vysílacích časech.

Vzpomínám si ale také na léta, kdy závist některých závodníků, kteří, v mylné představě o ekonomickém profitu pořadatelů, vytvořili rádo by konkurenční závody jen proto, aby vybrali něco na vstupném a prodali pár steaků. Slyším pomluvy a osočování, které na krátko vnesly stín na celé závody a zmatek mezi řadové závodníky a slušné lidi, kteří si chtěli jen tak zazávodit. Všichni z realizačního teamu tenkrát dávali hlavy dohromady a vymýšleli, jak udržet závody atraktivní, zejména pro jezdce a nezapomenout přitom na nejvyšší princip konání Prorodea Tour – pořádat nejlepší westernovou soutěž podle regulérních pravidel pro nejlepší závodníky, které u nás jsou. Mnohokrát zazněla otázka, zda to má vůbec smysl a v tomto ohledu se hluboce skláním před úsilím všech, kteří to nevzdali a vytrvali. Ať již to byli pořadatelé nebo jezdci.

S o to větší radostí jsem si užíval zahájení letošního Prorodeo Tour 2016, kdy se po téměř dvou létech opět vrátila řada závodníků do soutěžní arény na Halter Valley k soutěži, kterou je možné bez pochyby považovat za to nejlepší, co profesionální rodeový sport v naší zemi nabízí. Radoval jsem se ze zástupů návštěvníků přicházejících do areálu, nárůstu startujících závodníků, množství nových kovbojů, přeježděnost jejich koní, zejména v juniorských kategoriích, prostě pro celkovou atmosféru, která tam byla.

A tak si říkám, že asi má všechna ta práce tolika lidí zase smysl.

Vaya con Dios.

Jirka Drakoň

Archiv blogu